Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

Znak města

V této kapitole Vám přiblížíme jednak koncepci, symboliku a frafické uspořádání znaku města, jednak jeho historii a možné události či pověsti, jimiž mohlo být celkové výtvarné pojetí znaku inspirováno. Připomeňme přitom, že posledním výtvarným zpracováním znaku, jak byl i naší obci předán, je to, jež bylo publikováno vknize "Znaky měst severomoravského kraje"autorů Baletky a Loudy z ro. 1980.

 

městský znak

Jedná se o postavu Panny Marie, držícín nalevé ruce Ježíška, v pravé ruce třímající žezlo a stojící na ležatě situovaném srpku měsíce s hroty obrácenými směrem vzhůru. V citované publikaci je znak vyobrazen barevně, a to tak, že štít znaku má modrou barvu, postavy na něm jsou v  barvách přirozených se zlatými korunkami na hlavách a zlatými svatozářemi kolem hlav. Měsíční srpek má barvu stříbrnou.

Znak v  popsaném výtvarném provedení (kromě barevného pojednání) je uveden již v  prvním souhrnném, odborném, heraldickém díle, zabývajícím se našimi zeměmi, jehož autorem byl lékárník z Města Albrechtic Vincenc Robert Widimský. Svazky jeho díla věnované Čechám a Slezsku vyšly (německy) již v r. 1864, avšak k vydání svazku věnovanému Moravě (a zahrnujícího i  Pakov) bohužel nedošlo. Rukopis je však pro studijní účely k dispozici ve Slezském muzeu v Opavě.

Zatímco postava Madony s dítětem na  ruce se celkem zcela běžně vyskytuje na velkém počtu sakrálních obrazů a  soch, je umístění postavy na měsíčním srpku méně běžné. V zájmu objasnění původu paskovského znaku by proto mohlo být zajímavé pokusit se objasnit, co asi mohlo být podnětem pro jeho neobvyklé celkové výtvarné uspořádání. A v této souvislosti se přímo nabízí paralela paskovského znaku s obrazy madony v ne tak příliš vzdálené Bystřici pod  Hostýnem.

V polovině února r. 1650 prodali Lobkovicové své bystrické (a holešovské) panství Janu hraběti z Rottálu, příslušníku staré štýrské šlechty, která se na Moravě usadila ještě před bitvou na  Bílé hoře koupi napajedelského panství. Janova manželka Marie, roz. Šternberková, nechala v r. 1655 pořídit v Německu pro hostýnskou kapli nový mariánský obraz, na němž je spodobněna Matka Boží, stojící na  měsíčních srpku s hroty obrácenými nahoru a držící na levé ruce Ježíška metajícího levou ručkou blesky do nepřátel a jejich nohou. Obraz byl později doplněn ve stříbře tepaném plastickým reliéfem, znázorňujícím zázračné pobití nepřátel křesťanů pod hostýnskou horou. Tento obraz, nacházející se dnes v kostele v Bystřici pod Hostýnem, tak odpovídá dobovým představám a změněným formám mariánského kultu, v němž P. Marii Ochranitelku vystřídala P. Marie Vítězná. Zobrazení P. Marie Vítězné je ve formě velké mozaiky (25 m2) umístěno i nad vstupním portálem baziliky Nanebevzetí Panny Marie na vrcholu Hostýna. Zvláště působivá je pak socha hostýnské madony, kterou vytvořil brněnský sochař a řezbář Benedikt Edele a jež je umístěna v čele presbytáře baziliky přímo na  stěně nad menzou (oltářním stolem) místo jinak

obvyklých oltářních obrazů. Konečně je třeba i připomenout, že stejný reliéfné obraz (ovšem daleko skromnějších rozměrů) je umístěn i v hale farního úřadu v  Pakově. Na rozdíl od paskovského znaku hostýnská Madona na žádném ze  svých obrazů však nedrží v (druhé) ruce žezlo.

Nyní by snad mohlo být opět zajímavé pokusit se blíže zjistit, o

jaké nepřátele křesťanů se snad na všech uvedených obrazech vlastně jedná.

V průběhu 10. - 13. stol. docházelo postupně ke sjednocování různých národů, národností a kmenů na území dnešního Mongolska, sev. Číny a  vých. Afghánistánu, mluvících příbuznými nářečemi mongolské jazykové skupiny. Hlavní zásluhu na tomto sjednocení, postupném zrodu mongolské národnosti a posléze i na vytvoření mongolské veleříše měl velký chán Čingischán (asi 1161 - 1227), za něhož se mongolská říše dala na  rozsáhlé výboje, spojené s územními anexemi všemi směry. Nejprve byla dobyta celá Čína vč. Mandžuska a mongolká vojska tak stanula až na březích Čínského (Japonského) moře. Na jihu obsadili Mongolové dnešní Tibet a části severní Indie a pak se obrátili k západu a obsadili území středoasijských a kavkazských republik být. SSSR, Afghánistán, Írán, Irák a asijské Turecko. Poté překročila mongolská vojska pod vedením Čingischánova syna Oktaje dnešní východní hranici Evropy, porazila Rusy a  postupně obsadila jižní a střední části Ruska (r. 1237 dobyla Moskvu), Ukrajiny (r. 1240 byl dobyt Kyjev) a dnešního jížního Polska (vč. Krakova) a stala se postrachem celé Evropy. Zatímco jeden proud dobytí dnešního polského Slezska stočil na jih a rozsáhlými tamními pralesy vtrhl do českého Slezska (dobyl např. i Opavu) a dále na severní Moravu, kde pronikl až k Přerovu a Olomouci. Později se pak mongolská vojska stočila opět na východ a jihovýchod a po obsazení západního Slovenska dosáhla posléze Bratislavy a Komárna a spojila se s vojsky, která již dříve vtrhla do vých. Uher. Při svém tažení mongolská říše dosáhla gigantických rozměrů a stala se svou rozlohou plně srovnatelná s  někdejší říší Alexandra Velikého či Říší římskou.

Při svém pronikání na Moravu procházela mongolská vojska (lidově též zvaná tatarská) v r. 1241 i našimi kraji a ocitla se tak i v oblasti Hostýna. A  právě tehdy nalezla podle pověsti část místního obyvatelstva před  vetřelci útočiště pro sebe a svůj nejskrovnější majetek na vrcholu Hostýna, kde již existovaly z dávné minulosti mohutné obranné valy pravěkého (keltského) opevněného sídliště. Zde se uprchíci sice údajně statečně bránili tatarským útočníkům avšak v horkém létě jejich další obranyschopnost zle ohrozil nedostatek vody. V nejvyšší tísni se proto obrátili s prosbou o pomoc k Matce Boží, na jejíž zásah vytryskl hned pod temenem hory pramen pitné vody. Obléhaní tak byli zbaveni žížně a  tím i zachráněni a Tataři vidouc marnost svých útoků o Hostýn odtáhli směrem k Olomouci. V zájmu historické pravdy je ovšem třeba konstatovat, že lidová legenda zde smísila dva tatarské vpády, ten první v r. 1241 s  druhým v r. 1253 (ohrožení Olomouce) a že k nějakým velkým bitvám s  Tatary asi ani nedošlo. Vetřelci totiž opět odtáhlái sami na jižní Slovensko, a to patrně z nějakých vnitropolitických příčin (snad nástunické rozepře mezi Čingischánovými následovníky).

Existuje ovšem i druhá - novější verze původu hostýnské legendy, která má své kořeny v období rekatolizace po třicetileté válce (1618-1648). V té době se oblasti střední a jihovýchodní Evropy, dlouhými válkami zdecimované, stávaly postupně kořisti Turků (v lidové mluvě opět nazývaných Tatary), kteří po pádu Cařihradu (1453) a tím i Říše východořímské zaměřili své výboje postupně směrem na Balkán

a do střední Evropy a bezprostředně začali ohrožovat i rakouský stát.

V šedesátých letech 17. století se ohromné turecké vojsko dalo na pochod proti habsburským državám a slabší rakouské síly se marně snažily mu čelit. Když se Turci zmocnili i jihozápadního Slovenska, otevřela se jim cesta na Moravu. Turecká armáda, rozmnožená o pomocné tatarské a  kozácké oddíly, se převalila ze západního Slovenska na Moravu a její špičky pronikly až k Brnu a Olomouci a dokonce až do Slezska. Moravské oblasti byly tureckým vpádem opět strašně zpustošeny, dobyvatelé získali ohromné množství válečné kořisti a odvlékli i mnoho bezbranných lidí do  otroctví. Až teprve v září r. 1683 při svém obléhání Vídně byli Turci habsburskými vojsky za vydatné zahraniční pomoci (mimo jiné i polského krále Jana III. Sobieského) poraženi. Od této chvíle počíná v tureckých válkách příznivý obrat pro rakouské armády, které postupně zatlačily Turky zpět dále do Uher a především - z našeho hlediska - tím pominulo bezprostřední ohrožení českých zemí. A právě tomuto - pro prostého člověka téměr zázračnému - válečnému obratu ve chvíli nejvyšší nouze připisují někteří badatelé (např. historik Václav Flajšhans) vznik hostýnské pověsti o zázračném zásahu P. Marie proti tureckým vojskům. Je snad namístě připomenout, že na různé rozpory mezi rozličnámi pověstmi, souvisejícími zejména s tatarským vpádem v polovině 13. století a  historickými skutečnostmi, poukazuje i např. Oldřich Králík ve své brožuře "Historická skutečnost a postupná mytizace mongolského vpádu na  Moravu v r. 1241".

Ale vraťme se po těchto historických reminiscencích zpět k paskovskému znaku. Podle zminěné publikace Baletky a Loudy se obraz Madony s Ježíškem objevuje na obecním pečetidle z r. 1692 a po r. 1850 i na razítku obecního úřadu městyse Paskova. Rovněž Čarek ve svém obsáhlém spise "Městské znaky v českých zemích" z r. 1985 o  tomto pečetidle píše s tím, že nese opis (nápis na obvodu) PARH PASKOWA, z čehož dedukuje, že se jedná o zkratku slova PAROCHIAE, tedy farnost paskovská. U pečetidla však uvádí jako datum 1602 (zřejmě tiskový omyl, záměna číslic 9 a 0). A do třetice je možno se zmínit i o  Hasičské kronice, v níž se uvádí doslova: "V r. 1692 se dostalo městečku Paskovu povolení zjednati si první obecní pečeť na pečetění červeným voskem s nápisem latinským PARCH PASKOWA".

Dříve, než skončíme naše úvahy o historii paskovského znaku, je třeba seznámit ještě čtenáře s jednou - svým způsobem zcela mimořádnou - příhodou. Při pátrání po  historických podkladech pro tyto úvahy v různých archivech, knihovnách a  dalších institucích "objevil" autor těchto řádek na faře v Paskově díky laskavé spolupráci p. faráře d. p. Eugena Spodného další, do dnešní doby zcela neznámé a tedy ani nikde neevidované pečetidlo! Toto pečetidlo je v bezvadném stavu a je na něm prakticky stejný obrazový motiv i opis jako na pečetidle z r. 1692, uváděném v citovaných odborných heraldických publikacích a jehož otisk je zachován v Brně. Svým způsobem malou "senzaci" je však vročení na tomto pečetidle uvedené - totiž 1663!. Znamená to tedy, že paskovský znak v popsaném provedení je doložen dalším pečetidlem, a to dokonce o 29 let starším! Na držadle tohoto pečetidla jsou uvedeny troje iniciály, a to MB, IZ a IR. Na  základě dochované Knihy výpovědí před paskovským fojtským soudem bylo Státním archivem v Opavě - kterému bylo toto pečetidlo předloženo pro  účely vědeckého významu a registrace - zjištěno, že iniciály zřejmě patří v oné době úřadujcím fojtům, resp. purkmistrovi Martinu Bosákovi, Jiřímu Žáčkovi a Jiřímu Raškovi. Tím je historická autenticita tohoto pečetidla jednoznačně prokázána.

Ze všeho, co bylo řečeno v  předchozím, lze učiniti závěr v tom smyslu, že reálná existence obecního znaku, zobrazujícího P. Marii s ježíškem na ruce a stojící na měsíčním srpku, je z historického hlediska nadevši pochybnost jednoznačně prokázána, a to bez ohledu na poněkud rozporuplné pověsti a legendy spojené s původem vzniku jeho námětu a symboliky.

Nespornými důkazy pro tento výběr jsou:

1. Originální pečeť s datem 1692, dochovaná v tzv. Rektifikačních aktech (tj. opravách a doplňcích Lánového rejstříku a seznamu poddaných) uložených ve Stát. archivu v Brně. Pečetidlo samo se však, bohužel, nedochovalo.

2. Nejnověji objevené pečetidlo se stejným námětem, dochované v originále na farním úřadě v Paskově s vročením 1663.

3. Otisky obecního razítka "Městyse Paskova" asi z poloviny min. století, dochované na starých písemnostech, uložených v Okresním archivu ve  Frýdku-Místku.